Oldřiška Žídková: Beach volejbal je životním koníčkem!

Přinášíme vám rozhovor s Oldřiškou Žídková, která reprezentuje naši republiku v plážovém volejbale neslyšících. Rád bych v úvodu poznamenal, že Oldřiška má můj velký obdiv. Nejen ona, ale všichni paralympijští sportovci, kteří přes nepřízeň osudu dělají to co je baví. Oldřiška nejen, že dělá co jí baví, ale ve svém sportu reprezentuje Českou republiku po celém světě. Zde je první část rozhovoru, kde se můžete dozvědět jak se Oldřiška k beach volejbalu dostala.

Jak se liší beach volejbal neslyšících od normálního beach volejbalu?

Rozdíl je v tom, že neslyšící na sebe nemůžou volat, dávat pokyny, spoléháme se jen na své oči. Slyšící hráč očekává od svého parťáka, že ho upozorní na aut, že na něj volá, kam to má nahrát, říká mu, kam má zaútočit apod. V tom je ta velká nevýhoda u neslyšících hráčů.

Jak si stojí česká republika v konkurenci se zbytkem světa?

Na deaflympiádě i na loňském mistrovství světa jsme ukázaly, že patříme spolu s Ukrajinou, Ruskem a Litvou mezi 8 nejlepších i navzdory naší výšce – já s parťačkou máme jen 164cm (usmívá se), patřily jsme kromě Japonek k nejmenším hráčkám neslyšícího beachvolejbalu.

Co tě přivedlo právě k plážovému volejbalu?

Na základce jsem dělala atletiku, zvláště disciplíny týkající se odrazu, tj. překážkový běh, dálku a výšku, poté jsem hrála házenou, na gymnáziu jsem začala hrát amatérský šestkový volejbal, a protože jsem hodně postrádala rychlé tempo, divokost hry, vrátila jsem se po gymnáziu opět na chvíli k házené. Po narození syna jsem se přihlásila v Uhříněvsi na šestkový volejbal (hrály 3. třídu pražské soutěže) a v průběhu 2 let jsem pak zkusila turnaj a mistrovství ČR v beach volejbalu neslyšících a od té doby jsem tomu sportu přišla na chuť z toho důvodu, že se u něj hraje jen ve dvou, že si přitom víc zahraji a zamlouvaly se mi i pády do písku (usmívá se), prostě beach volejbal zahrnoval vše, co jsem postrádala u atletiky a šestkového volejbalu.  Kombinace balonu, běhu a odrazu na písku-úžasný pocit. K tomu, když přidám i krásné slunečné počasí a písek u moře či přehrady – prostě nádhera. Následně jsem zjistila, že existuje i ME, MS v beach volejbalu neslyšících, tak jsme se s manželem rozhodli pro pravidelné tréninky pod zkušenými trenéry v Beachklubu Pankrác. Následně do přípravky začal chodit i náš syn od 6let věku.

Co pro tebe beach volejbal znamená?

Pro celou naši rodinu, včetně našeho 10-ti letého syna je beach volejbal životním koníčkem, příjemnou relaxací a vzrušením. Beach volejbal zahrnuje širokou škálu herních prvků na písku, které se zamlouvají i dětem.

Jak dlouho již trénuješ beach volejbal?

Beach volejbal hraji od svých 32, takže je to již šest let.

V beach volejbalu je velmi náročné najít si spoluhráče, jak tobě se povedlo najít si Veroniku.

Byla to opravdu náhoda, a o to je to u neslyšících zvlášť náročnější si najít spoluhráče, v ČR je málo neslyšících i nedoslýchavých volejbalistů, takže doposud máme problém najít někoho, kdo by aspoň hrál šestkový volejbal. Pro mě 1. mistrovství Evropy v beach volejbalu neslyšících bylo v roce 2007 v Řecku, ale s jinou parťačkou Pavlínou Spilkovou. Já měla v té době natrénováno teprve rok v beach volejbalu a Pavlína měla jen 3 měsíce, tam jsme se umístily na 11.místě z 18 párů. Po návratu z Řecka jsme se domlouvaly, že budeme pravidelně trénovat, abychom se lépe připravily na další ME a MS, ale Pavlína začala studovat v Hradci Králové, takže docházela jen 1xtýdně na beach volejbal, což bylo málo. Jednou Pavlína na trénink přivedla svoji bývalou spolužačku Veroniku Chladovou, kterou jsem znala jen od vidění a projevila zájem s námi trénovat, takže jsme trénovaly ve třech spolu s jednou slyšící hráčkou. Veronika se rychle učila a byla hodně šikovná, měla již základy šestkového volejbalu a navíc je ode mě o 10 let mladší, což je výhodou, že je více učenlivější. My jsme si i pak rozuměly ve hře, zkusily jsme i pár turnajů a výborně jsme si sedly. Pavlína pak přestala chodit na tréninky i z důvodu plánovaného těhotenství, takže jsme se s Verčou připojily k jiné skupině slyšících hráček a trénujeme doposud na Pankráci.

Foto: archiv Oldřiška Žídková